Restaurant Goldie (Tábor)30 / 07 / 2013
Vždycky jsem přemýšlela o tom, proč tam ta liška s tím pytlem zázvoru běží… a teď už je to konečně jasné – běží na Žižkovo náměstí do Goldie. Chce se tam dobře najíst. Důvod, proč v tom pytli má právě zázvor, se mi rozkryje asi až někdy v budoucnu… Třeba až začnou i v téhle restauraci dělat sushi. Ale byla by to škoda. Aktuálně je kuchyně zaměřena tradičně česky, ale v moderním pojetí, s velkou dávkou fantazie a s foodstylingem, který je v naší zaprděné zemičce stále něčím, co kuchaři považují za zbytečnost a akorát je to zdržuje. Ostatně o tom se můžete přesvědčit i v jejich fotogalerii. Poklonka, služebníček. 6. místo v kategorii „TOP 10 Jídlo” aktuálního žebříčku Grand Restaurantu (ještě jsou TOP 10 Absolutně, Obsluha, Interiér, Dle expertů a Nejlacinější) má restaurace Goldie v táborském hotelu Nautilus absolutně právem. V poměru cena/výkon plus nápaditost a originalita zpracování, kam se na Goldie hrabe 99 % pražských restaurací.
Kdy jste naposledy vycházeli z restaurace po první návštěvě a říkali si, že chcete vyzkoušet snad všechny položky z menu, protože jste zvědaví, jak budou vypadat na talíři, a s klidem na duši, že o chuť a vaši spokojenost se bát vůbec nemusíte, že se na ně tady prostě můžete spolehnout… ? Pamatujete? Bylo by krásné, kdybychom alespoň jednu takovou ve svém blízkém okolí měli. Nikam jinam by nebylo třeba chodit. Jedinou starostí by bylo, jestli už se proměnilo sezonní menu a jestli máte tedy zase z čeho nového vybírat. Jen tak namátkou, tady jsou hned další pokrmy v závěsu za těmi ochutnanými, které musím vyzkoušet:
- Ravioli z červené řepy marinované ve vinném octě s křenovou pěnou a malinami 95,-
- Tlačenka z králičích stehen s marinovanou zeleninou a cibulovým chlebem 110,-
- Pečený sýrový dort z jihočeské lučiny s ananasovým kompotem se zázvorem a zmrzlinou 105,-
- dokonce si tu troufli i na svého času velmi konzultované maso – Koňská líčka z místního řeznictví ‚U Čadilů’ dušená na černém pivu s cibulovou kaší, bílými klobáskami se šalotkou na víně a bramborovou kroketou 285 ,-
Raději vám ale napíšu pár slov k tomu, co jsem ochutnat zvládla a co se do mě vešlo. Krátké proto, že o nedostatcích v restauracích se dají psát dlouhé romány (myšleno dramata a místy i horory), ale pokud je něco téměř dokonalé, bude to krátké.
Carpaccio z pomalu pečené telecí špičky s parmazánem, listovým salátem s pestem a prachem z ovocného oleje 165,-. Maso uvnitř ještě lehce dorůžova, měkké, voňavé. Příjemný předkrm, který splňuje svou hlavní funkci – navnadit. A to „téměř” dokonalé proto, že ne každému bude vyhovovat hořká chuť čekanky radiccia v salátu, který bych si dokázala představit trochu více ochucený tím pestem… a prach se mi asi někam odprášil… fakt jsem ho tam nikde nezaznamenala :)
Liškový krém se smetanovou pěnou a majoránkovým olejem 65,-. Ach… obecně nejlepší houbový krém, který jsem kdy měla. Tenhle byl nadýchaně krémový, lehký, ale vůně lišek oslnivě intenzivní. Tady si „téměř” musím vymyslet: Co alespoň tři lištičky v celku podušené jen na másle, aby byla hostovi dopřána radost z nečekaného objevu na dně? Ale vem to čert… V Praze už jsem měla kulajdu za 290 Kč, ve které bylo méně hub než v tomto krému :-D
Hovězí krk z býka dušený na víně a černém rybízu s karlovarským knedlíkem a brioškovým pyré s hruškami a žampiony 280,-. Hotové umělecké dílo, i když chápu, že jste třeba v zahraničních michelinských restauracích už viděli mnohem úchvatnější kousky, věřte, že po ochutnávkách v ČB, ČK a v Třeboni to působilo jako zázrak. Vypadá to na talíři jako nějaká mýtinka v lese – tu houbička… tu kapradíčko… pařízek. Co mě ale hned zaujalo, byl ten jeden Bohemia Chips opřený o podhoubíčko. Váleček z krku dušený absolutně doměkka, omáčka silná a naštěstí místy ve větší vrstvě, takže se rozmázlá dala i alespoň částečně setřít z horkého talíře (to bývá velkým neduhem těchhle moderních roztěrů), knedlíčky jako od mamá nebo od babá. Ale co mi přišlo na tom všem nejvíc šokující – všechno se ke všemu hodilo, leč na jednom talíři vyrostly houby, hrušky, černý rybíz, maso, knedlík, chips, želé, parmazán a rozpyréovaná brioška. A „téměř” je v tomto případě ta kapradinka, která, uznávám, vypadá ve foodstylingu neomšele, má-li však někdo tak jako já tendenci ochutnat vždycky všechno, co na talíři dostane, záhy zjistí, že je nepoživatelná. Jedlá určitě ano, nic jedovatého tenhle plevílek nepředstavuje, avšak při prvním soustu hned vytvoří v ústech nerozkousatelnou kuličku prapodivně nelahodící chuťovým buňkám…
Dukátové buchtičky s borůvkovým žahourem a šodó 95,-. Chod, který v mnoha restauracích nedostává na jídelních lístcích prostor, a přitom tyhle buchtičky má rád snad každý. Mně ve školce chutnaly tolik, že jsem si první oficiální porci (ano, i se šodó) nacpala do kapsiček od zástěrky a šla si přidat… v zástěrce měly zůstat „na potom” (myšleno na období po obědovém povinném spinkání). No, udělala jsem to jen jednou, to asi chápete. Baví mě ta muffinová bábovička z nich vytvořená. Nejdřív dostanete na stůl jen talíř se žahourem a bábovinou a číšník hned zalije šodó. Byl tak rychlý, že jsem nestihla blýsknout mezifázi. Nové pojetí, tradiční chutě. A „téměř”? No, možná mi nemuseli polívat shora ty buchtičky a nalít šodó jen do žahouru… jinak fakt nevím.
Během oběda o všedním dnu mě mrzela (ne)obsazenost restaurace. Přiznávám, že do Tábora na výlet také nejezdím zrovna každé prázdniny, a jak vidno, nejsem jediná. A místní jsou k této hotelové restauraci možná nedůvěřiví, možná je to na ně moc nóbl nebo snad drahé (to by měli někdy naopak přijet na výlet do hlavního města… nebo kouknout na MENU domů). A přestože je tu i obědová nabídka, tři chody za 120 Kč (!!!), přišlo sem na hotovku asi 5 lidí. Seděla jsem tu od 11:30 do 13:30, takže mi moc hostů uniknout nemohlo. Díky tomu nebyla vytíženost šéfkuchaře zřejmě dostatečná, takže obsluhoval hosty. Objednával, nosil i odnášel… tak nějak se střídal u každého stolu s obsluhou. I to jsem vlastně ocenila jako pozitivum. Milý chlapík, Martin Svatek se jmenuje. Je členem Národního týmu asociace kuchařů a cukrářů České republiky. Na českou kuchyni se zaměřuje po celou kariéru a má za to i medaile. Třeba z IKA Olympiády v Erfurtu (bůh ví, kde to je), soutěže FHA Culinary Challenge v Singapuru a soutěže NRA Culinary Show v Chicagu. A já bych mu přidala ještě Řád Zlaté vařečky.
Odjížděla jsem hledajíc na smartphonu délku trasy Plzeň – Tábor, protože až se budu chtít dobře najíst a budu v Plzni, chci jet do Tábora. Až vy budete někde v jižních Čechách, vykoupejte se v Lipně, vyfoťte se v Krumlově, ale najíst se jeďte taky do Tábora. A Pražáci, co nechtějí platit neuvěřitelné ceny za průměrná jídla, vzhůru na Tábor, i s pohonnými hmotami se to vyplatí. A když nebudete autem, mají tu také velmi dobré rozlévané víno od Michlovského za velmi dobré ceny. Ejchuchůůů!
KOKO…
… běží k Táboru … nese pytel zázvoru … odhazuje ho, ten nepotřebuje … jde se totiž najíst znova do Goldie
