Jídlo pro nad-lidi v luftu14 / 05 / 2014

Já jsem neletěla letadlem už několik let (naposledy do Turecka, a z té cesty mám foto níž), protože si raději děláme autovýlety do apartmánů, kde si pak sami vaříme z místních surovin. Vlastní dopravu volíme i proto, že máme rádi soběstačnost, co se týče možnosti pohybu ve větším okruhu od místa ubytování. Samozřejmě že tam lze doletět a na místě si pak auto půjčit, ale jedná se o možnost značně finančně náročnější, takže raději volíme punk. Ale když jsem byla malá, lítali jsme s rodiči na dovolené celkem často. A já to jídlo v letadle naprosto milovala. Navíc jsem ho vždycky i přes svou poloviční velikost oproti dospělákům dostala dvojnásobek. Táta totiž kdykoli nasedl do letadla, sotva se připoutal, ani jsme nevzlétli, usnul jak pařez. Mohli jsme letět 3 nebo 13 hodin, to je jedno, probudil se až při přistávání. Toho malá Kokinka využívala, protože na dotaz letušky, zda má to hranaté hliníkové překvapení dát i na stoleček před tatu, vždycky pokývala, že ano. A pak mu z toho snědla to, co jí chutnalo nejvíc.

Při delším letu je tohle teplé jídlo vlastně takovým středobodem zájmu většiny cestujících. Máte se na co těšit. Konečně bude na co koukat. Navíc lepší myslet na jídlo (jakékoli) než na to, že jste vertikálně 10 000 metrů blízko smrti. Venku zataženo, beztak nesedíte u okýnka, tak co dělat? Sledovat letušky, jak z obou konců vyjíždějí s tou těžkou pojízdnou almarou a vyndavají z ní teplé boxíky, se pak jeví jako celkem zajímavá kratochvíle. Ať chcete nebo ne, ať máte hlad nebo ne, ať to jídlo máte rádi nebo ne, stejně se tím, jak se k vám almara přibližuje, cítíte, jako by vás čekalo něco velkého. Něco důležitého. Těšíte se. Jste napnutí, co všechno tam uvnitř najdete. Pohráváte si s představami, co byste tam asi tak najít chtěli. A co si k tomu dáte vlastně k pití? Raději si už sklápíte stoleček, aby bylo všechno nachystáno na obřad. Už se blíží… Takovouhle detektivku jsem si z toho v hlavě vždycky udělala, až jsem měla trému, kdy už to přijde.

Střet s realitou samozřejmě už tak veselý být nemusel :-D Člověk nemá kam odkládat všechen ten bordel – pytlíčky, pokličky, malé krabičky, pitíčko, plastíkové skleničky… Tam se prostě naučíte vystačit si i na opravdu malém prostoru. Navíc to jídlo často ani nechutnalo nijak superúžasně. K dezertům se přileptávaly jejich obalové materiály, takže jste si krom cukříku shora slupli i papírek ze stran. Ale co, podle mě přesně tohle k tomu letovému bontonu prostě neodmyslitelně patří. Jenže to tady mluvíme o economy class, přátelé. V business class bylo všechno trochu jinak, tam si totiž lidi odjakživa měli kam natáhnout nohy a zároveň je nikdo vzadu neproklel, když si sklopili sedadlo. Tím to však nekončí. Naopak. Od června bude celkem znatelný rozdíl právě i v místním stravování. Vlastně je tak trochu lituju, protože přijdou o to největší překvápko při rozbalování neprůhledných krabiček a i o to těšení se s tím spojené. Ale zase budou mít mnohem větší naději, že si pochutnají. Přišla mi totiž pozvánka na tiskovku a s ní  spojenou ochutnávku „nového menu Business Class Českých aerolinií, které je sestaveno ve spolupráci se Zátiší Group a které bude k dispozici od června na všech pravidelných linkách ČSA“ s dodatkem „Ochutnáte všechny varianty a rotace nové koncepce občerstvení Českých aerolinií včetně nápojového servisu.“ Moje plány šly stranou. Natáčení přeloženo. Tohle musím vidět. Už jen z té nostalgie. Už jen proto, že business class asi ještě dlouho nikam nepoletím. A tady to je.

Jen pro připomenutí, Zátiší Group znamená nejen cateringy, ale také restaurace Bellevue, V Zátiší, Žofín Garden a Mlýnec. Právě v posledně zmiňované se ochutnávka konala.

Tiskovka byla nachystaná stylově. Letadýlko Káně na každém stolu, celkem sem bylo pozváno cca 90 lidí včetně kamery z ČT1. V úvodu hrála hero-music, kterou byste dali do velkofilmu s Melem Gibsonem před jeho aférkou s tou mladou Ruskou, před bitvou, kterou je jasné, že vyhraje (takže by to rozhodně nešlo použít do Statečného srdce). Pravé a nefalšované letušky tu nejen roznášely jídlo, ale každou chvilku něco hlásaly do mikrofonu tím svým super-uklidňujícím hypno-monotónním hlasem aneb „vážení pasažéři, možná se za pár minut zřítíme, nicméně zachovejte klid a pohodičku, připoutejte se, za okamžik začneme nosit alkoholické nápoje zdarma a všechno je velmi něžně starorůžové”. Nouzové východy mířily přes terasu Mlýnce rovnou do Vltavy, ale což, záchranné vesty byly jistě připraveny pod našimi sedadly. Během toho, co jsem dosahovala letové hladiny pomocí opakovaného welcome drinku ve formě champagne, začalo se to roznášet. Respektive rozvážet na opravdových luft-almarách. Nejdřív jsme ochutnali origo menu v real porcích pro let z Prahy do Soulu.

Menu, které vidíte, funguje totiž právě pro tuhle linku. V business class letech na kratší vzdálenost je pohoštění třeba jen bufetové, to uvidíte níž. Každopádně se obnovuje spolu s letovými plány (cca 2x do roka) a Zátiší vyšpekulovalo celkem 45 položek, které se dají nejen dobře ohřívat, ale i skladovat. Jídlo se připravuje na centrále poblíž Ruzyně, kde se připravují i ostatní luft-jídla, ale pod vedením školeného šéfkuchaře.

Jednohubka. Hovězí v sarawak pepři s paprikovým coulis. Parádní výrazná až hořčičná chuť coulis, fajnovka.

Předkrm a salát. Roastbeef s piccadilly omáčkou – bombardéro, maso lehce zauzené, aby víc vydrželo, omáčka ne ze zavařené, ale z nakládané zeleniny ve sladkokyselé marinádě + kořeněná majonéza. Totální spokojenost, klidně bych si toho dala celý tác. Salát Niçoise taky bez problému, ančovičky tady nahradily obvyklejšího tuňáka. Snědla jsem to do posledního sousta.

Dýňová polévka ochucená panenským dýňovým olejem. Asi nejlepší dýňová, co jsem kdy měla – protože vůbec nechutnala po dýni :-D Spíš jako svíčková.

Vepřová panenka s hořčičnou omáčkou a pečenými brambůrky. První možnost hlavního jídla. Neochutnala jsem, leč vypadala dobře.

Perlička se smetanovou hříbkovou omáčkou a gnocci. Bez problému. Spíš bez chyby. Natočila jsem si to. Možná uděláme jedno MENU domů z letadla :) Teda… bez toho létání… :)))) V tombole mezi novináři jsem poukaz na cestu nevyhrála.

Následují ukázky z bufetových menu na kratší vzdálenosti.

Tak co, kam poletíme? Schválně jsem si na závěr zjišťovala možnosti. Pokud byste do Soulu letěli ve standard třídě 17. 5. 2014, stálo by to 13 tisíc… v business necelých 44 tisíc… Ne že byste platili jen za to jídlo, zahrnuje to celkový servis, nicméně lze na to říci alespoň to, že jsem ráda, že když už někdo na tuhle letenku má, že se i opravdu dobře nají. To můžu potvrdit. Dovolit si tu letenku ale bohužel ne :)

Máte nějaké fotky svého luft-jídla z poslední doby? Pošlete i s popiskem, kam jste letěli, s jakou společností, nebo alespoň co je na fotce a jak to chutnalo, jsem zvědavá. Až příliš dlouho stojím nohama na zemi, tak ať se obohatíme společně alespoň takhle. Děkuju!

menudomu@stream.cz

———————————————————————————————-

Pozn. Tuhle mou výzvu vzal pořádně za svou hned v noci po zveřejnění článku Michal, který mi poslal spoustu vzorků i s komentáři k jídlům vyfoceným v letadle na svých cestách, takže se dělím dál, ať my nelétavci máme taky přehled.

Michal: Předkrm v business class Lufthansy na lince z Frankfurtu do Soulu – poněkud tuhá kachní prsa se žlutým čímsi…

Michal: Dezert na téže lince – ten se Lufthanse povedl.

Michal: A před přistáním se podávala snídaně – nechutnalo to špatně, dokonce i vajíčka měla chuť po vajíčkách. Totiž – jestli něco v letecké gastronomii nenávidím, jsou to právě vajíčka, z té žluté hmoty bez chuti, co podává většina aerolinek ke snídani, se mi už fakt zvedá žaludek.

Michal: Konstantní servis v economy class na evropských linkách ČSA v roce 2013. Je jedno, jestli jste letěli do Frankfurtu, Říma, Amsterdamu nebo Kodaně – sušenky dávali prostě všude. Tento rok sušenky nahradila müsli tyčinka.

Michal: Ekonomický oběd společnosti Alitalia na lince Řím – New York. Překvapivě dobré!

Michal: Business class oběd na lince Hanoj – Ho Chi Minh City servírovaný Vietnam Airlines. Šetří se všude, ještě před dvěma roky jsem dostal totožné jídlo na stejné lince v economy class, akorát místo na porcelánu to bylo v plastu.

Michal: Snídaně v business class Vietnam Airlines na lince Ho Chi Minh City – Frankfurt. „Co si dáte, pane?” „Dám si číslo M47, smažené nudle s krevetami.” :)

Michal: Opět Vietnam Airlines, tentokrát ekonomická třída z Hanoje do Bangkoku. Jídlo bylo chutné, let trval hodinu a půl. V Evropě na obdobně dlouhém letu dostanete tak maximálně balíček buráků.

Michal: Oběd v ekonomické třídě ruské společnosti Aeroflot na lince z Hanoje do Moskvy. Absolutně bez chuti, nepomohl ani přibalený sáček soli a pepře.

Michal: Toto servírují u Aeroflotu z Moskvy do Prahy. Dezert chutnal lépe, než vypadá, na druhém tácku ryba a zelenina z konzervy, nebýt těch kostí v rybě, nechutnalo by to zase tak špatně.

Michal: Pokud poletíte s British Airways z Prahy do Londýna, v ekonomické třídě vám naservírují tuto bagetu. Dobrá, jen trochu tvrdá.

Michal: Do nedávna jsem měl za to, že americké aerolinky servírují v ekonomické třídě absolutní blafy. United překvapily, chutnalo to fakt dobře! Toto je z linky Mnichov – New York.

Michal: Lehký předkrm v business class Lufthansy na lince Frankfurt – Atlanta. Docela mi to chutnalo.

Michal: Hlavní chod na tom samém letu – vypadá to trochu chudě, ale chuťově není co vytknout, moc mi to chutnalo!

Michal: A pak ještě dezert – byl výborný, ale už jsem na něj skoro neměl místo :)

Michal: A jaké jsem dostal za posledních pár let létání nejlepší ekonomické jídlo? Je to právě na obrázku – hovězí s americkými bramborami, zeleninový salát, bramborový salát s uzeným lososem a dezertík. K tomu všemu příjemný servis od korejských letušek společnosti Asiana Airlines na lince Frankfurt – Soul. Když tu fotku vidím, dostávám hlad :)

Michale, děkuju mockrát za poskytnutou dokumentaci i komentáře!!!

KOKO