George Prime Steak03 / 04 / 2014
Už několikrát jsem o nich slyšela (většinou chválu). Už párkrát jsem se podívala na jejich web. A pokaždé jsem návštěvu odložila na později. Šetřicí prasátko totiž ještě nebylo dostatečně vypasené. Když si sem chcete zajít na bifťáka s hranolkami, musíte si připravit tak jedenáct set. Na osobu. A to nemluvíme o steaku, který vás posadí na zadek, i když už dávno sedíte. Zklamání však čekala na každém rohu. Pardon za tu mázlou fotku prostředí, uzmula jsem ji při cestě na záchod před odchodem, jinak mě do téhle „plně obsazené části restaurace” totiž nepovolili vstup.
Když vám chtějí dát v restauraci nejhorší stůl, většinou sedíte u hajzlíků. Nás k nim ani nepustili. Toalety se nacházely až v „restaurační” části restaurace. To totiž takhle přijdete do naprosto prázdného podniku. Dobře. Dva hosti tam byli. Celkem prázdných řekněme 50–60 míst. A při odkrytí skutečnosti, že nemáte rezervaci, vám řeknou, že pro vás nemají místo. Že je plno. Ptám se tedy pro sichr: „Všech těch 50 prázdných míst je plných?” „Ano.” Hm. Asi vypili nápoj neviditelnosti. Ale dobře, brblám si pod pomyslným oddepilovaným knírkem, možná přijde velká skupina lidí, je po šesté večer, asi přijdou na sedmou, holt se bojí, že my bychom tak rychle nedojedli, tak říkají, že mají plno. I když ztratit ještě jednu větu na vysvětlení by se hodilo. Už jen proto, abyste nevypadal jako blázen, že se to někomu vůbec odvážíte tvrdit. Kdyby se tak také následně stalo, asi bych tu nenapsala ani ten popel. Jenže: když jsme z restaurace po hodině a půl odcházeli, tak v restaurační části seděli čtyři lidé. Ano, v obsazenosti míst jsem zaznamenala nárůst o dvě hlavy. Číšník nás, neodbytné vetřelce, nakonec odkázal jako na jediný možný námi obsaditelný stůl ten v průvanu hned u vchodu. Myšleno: schody a otevřený vchod do recepce hotelu, kde se restaurace nachází, jsem měla přímo u zadku. A číšník měl zjevně u zadku zas mě. V této barové vstupní části bylo stolů celkem 5. Ani mezi nimi jsme si vybrat nemohli. Vyhoštěni na pokraj neexistující (nebo neviditelné) vybrané společnosti restaurace, napadlo mě čichnout si k podpaží, jestli nesmrdím. Nebo se podívat do zrcadla, jestli na sobě nemám 50 piercingů, růžovo zelené vlasy a džíny víc děravé než látkové. Ale ne. Vypadala jsem jako člověk a i jsem voněla (CK Beauty, pokud by vás to zajímalo). Přesto jsem skončila ve vyhnanství, a to i přesto, že jsem v podniku nechala ve výsledku 1875 Kč bez dýša.
Odradit jsem se tím ale nenechala. Přišla jsem to sem vyzkoušet a natočit. Jak to v restaurační části vypadá, se musím podívat zas na jejich webu, protože jsem tudy jen prošla na toaletu a cesta byla obehnána stejným počtem zevlujících servírek, kolik bylo v Georgeovi hostů. Ještě než se dostanu k jídlu – velkou tragédií je tu obsluha. Manažerka restaurace vás ani nepozdraví, spíš dělá, že vás nevidí. Od číšníka nějaké chování, způsoby, a nebo dokonce zručnost při servírování nemůžete čekat ani omylem. Já ty škrobené límečky opravdu nemusím, ale krom toho, že si nandal bílou rukavici, když mi dával příbor, jsem u něho nezaznamenala nic, co by se do restaurace dané cenové kategorie trochu hodilo a slušelo. Asi už jsem s tím otravná, ale s tímhle vystupováním by ho v Ambiente chytli za flígr během jediné směny a letěl by jak letadýlko Káně. Prostě jste tu víceméně na obtíž. S uvítáním co do jídla to přitom nevypadalo beznadějně – variace pečiva s máslem, normálka, ale bavila mě ta domácí sýrová minisuflata a taky tyčinky… a pak…
Co přistálo na talíři? Tak třeba steak za talíř. Přesněji popsáno v menu: T-BONE STEAK – kost tvarovaná do T s roštěncem a svíčkovou – „dva steaky v jednom”, plná chuť roštěnce a křehkost svíčkové obohacená grilováním na kosti 500 G / 18 OZ – 990 Kč. K tomu ručně krájené hranolky s maldonskou solí – 85 Kč. Omáčka Béarnaise – 50 Kč. Honosí se tu tím, že jsou „první restaurací v České republice, která vlastní gril Montague Legend, který sežehne steak při 650 stupních Celsia, čímž uchová všechny přírodní šťávy uvnitř steaku a vytvoří tak lákavou a jemnou máslovou konzistenci. Pečlivě vybírají jednotlivé kusy ve standardu Black Angus USDA Prime Beef. Nabízí hovězí maso pouze z několika málo vybraných farem amerického středozápadu, kde chov probíhá naprosto přirozeně.” Jako pohádka pěkná. A skutečný příběh? Hlavní protagonista (samotné maso) super, ale jinak nominace na Zlatou malinu.
Nejednalo se o porci, kterou byste nesnědli. Věřte, že těch 500 g je na místě, protože kost zabírá tak 150 g. Každopádně je pak spíše pro jiné otázkou, zda je na místě cena. Jistě, že kvalitní maso něco stojí. A nemůžu říct, že by kvalitní nebylo. Jednoznačně souhlas. No jo. Jenže když se to tu jmenuje Jirkův prímovej stejk, čekala bych, že to maso, než půjde na stůl, někdo osolí a opepří. Nikoli. Nestalo se. A ani na stole nebylo poskytnuto nic, co by nechalo tuhle chybu bez většího povšimnutí. Číšník dělá mrtvýho brouka, samozřejmě. Nic nenese, nic nenabízí. Takže jsem si musela říct sama. Chyby fatale, přátelé, osolit a opepřit maso z grilu umí i v restauraci Pravěk. Doufám, že chápete, jak moc špatně to myslím. Hranolky možná Jirka nebo Franta ručně krájeli, nicméně byly tak nějak zvláštně přesmažené, nacucané olejem, no, vím, jak chutnají domácí hranolky, ale rozhodně ne takhle. Proti omáčce nic nemám, byl v ní čerstvý estragon, takže oka. Ale celkový dojem z jídla, které stálo suma sumárum 1 125 Kč, měl být WOOOOWWW!!! A namísto toho to byl, teď přemýšlím, jak to napsat, abych to správně vyjádřila… hm… asi bude lepší obrázek. A ano, fotím to doma na záchodě. Ale za to nemůže steak, nýbrž ranč dresink níž.
Pak tu máme SALÁT S HUMREM PODLE GEORGA – míchané baby listy, pošírovaný humr, uzená slanina, avokádo, heirloom rajčata, domácí krémový ranč dresink – 385 Kč. Teď jsem si vygéglila ta heroická rajčata – nečekejte speciální odrůdu, takto mohou být označovány nejrůznější typy, jde o to, že jsou z nějakých původnějších odrůd, nejsou to hybridi, a jsou odolnější vůči škůdcům. Študuju to proto, že to červené rajče, co jsem dostala na talíř, nemělo s hrdinstvím ani unikátním dědictvím flóry zhola nic společného. Představte si chuť oranžového moučnatého rajčete z Polska, prodávaného za pár kaček za kilo v supermarketu teď po zimě. Chuť není žádná. Jen ta blitká hmota. No – a to je přesně ono. Vedle u Vietvíků ve večerce mají tisíckrát lepší rajčata, než bylo tohle. Ale mně ho dali k humrovi. A to mě vytočilo. Po baby listech ani památky. Ten lolo salát měl možná depresi, že roste a stárne, a tak přesvědčil kuchaře, který baby salát nikdy neviděl, že je vlastně ještě nějaká týnka. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Zadresinkováno až na půdu, můj detox utrpěl. Ale nesežerte to už jenom z principu, když to stojí 385 korun, že. Humr tam byl. Jedno nepopiratelně baby-klepítko. A poslední stížnost míří na „uzenou slaninu”. Jestli se vám kýve zub a nechcete do ordinace, tak jděte na tenhle salát. Přestože byly ty škvarky tvrdé, tak ale nekřupaly, naopak, stihly se zároveň vyznačovat i gumovitostí. A to je teda už ultra co říct. Vyplatilo by se je nedělat den dva dopředu, ale čerstvé.
Poslední štace, na víc jsem už ani zvědavá nebyla, SOUR CHERRY CHEESECAKE – lehký a krémový s krustou z máslových sušenek, macerované višně, 185 Kč. Opravdu lehký. Spíš našlehaný smetanový nepečený dezert. No, žádná sláva. Ale tady už jsem byla tak vytočená, že doteď do té „přeplněné” hospody dorazili jen dva další hosté místo obávaných a avizovaných padesáti, že by mi nechutnalo už vůbec nic. Takže účet. Pro peníze si přišla manažerka restaurace. Položila na stůl účet (doteď žádný pozdrav, ba dokonce dotaz, zda chutnalo, spokojenost, cokoli). A když jsem zaplatila, jediné, co řekla, bylo: „Děkujeme”. Pánové, jestli doma nechcete mít ukecanou ženskou, tak si ji sem přijďte vyzvednout. Alespoň se od ní ty další davy hostů, které tu ještě dneska čekají, nebudou dožadovat pozdravu či péče, o to jí jde.
No. A tak jsme šli. S tíhou na duši jsem jim tam nechala z vlastní slušnosti (nebo blbosti) kilo jako dýško. Pokud bych měla personál ohodnotit spravedlivě, dostali by 12 korun. A to si ještě po mém odchodu jistě řekli, co jsem to za chudáka, že jsem tam nechala jenom stovku. Než si sem jít znova sednout na hanbu, půjdu si za to kilčo koupit salát a rajčata do večerky, neudachmám ho dresinkem a holt si místo humra dám mozzarellu. To přežiju. Alespoň se nerozčílím. No nic. Doma jsem to potají kontrolovala ještě jednou, a fakt že ne. Nesmrdím…
KOKO
