„Fuj, morčata nežeru!“15 / 08 / 2013
Začalo to slovní přestřelkou na facebooku na téma grilované morče. Jenže ve změti etických otázek, respektu i netolerance k tradicím a náboženskému přesvědčení jiných, názorů na aktuální legislativu pro chov morčat na maso v České republice, diskusí o roztomilosti a rozdělování zvířat na mazlíčky a ty, které se prostě „normálně“ konzumují, či úvah o důvodech vegetariánství i veganství jste se prostě začali ztrácet. Jiný kraj – jiný mrav. My se tu zas nedivíme zabíjení králíků, kteří jsou co do roztomilosti a druhu masa srovnatelní s morčaty, a to jen proto, že jsme na to už tak nějak zvyklí. Tahle morčecí otázka splnila svůj účel a snad i posvětíte moje prostředky – zamysleli jsme se nad tím, co bychom jedli a co už ne. A co od sebe jednotlivé položky odlišuje.
Pravda je taková, že zvyky spojené s konzumací masa napříč miliardami obyvatel Země asi jen tak nezměníme. Člověku za tu dobu, co se naučil maso jíst, začalo také chutnat. Možná se někdy lidstvo k býložravému způsobu života vrátí, ať už dobrovolně nebo z nutnosti, ale začít se nyní musí přece jen s menšími, nicméně velmi důležitými cíli. Proto bychom se s vervou měli pustit do diskuse o tom, v jakých podmínkách žijí zvířata, která si s klidným svědomím a bez pohoršení kupujeme na táccích za pět padesát v supermarketech. Je pravda, že do ještě celkem nedávné doby byly pouze dvě možnosti – jíst zvířata z velkochovů nadopovaná antibiotiky a žijící v otřesných podmínkách a nebo raději nejíst maso vůbec. Dnes už se ale úspěšně dá realizovat Plán C, a to je cesta, kterou se na tomto blogu chci vydat a dlouhodobě se jí věnovat. Právě stojíme na startu. Doufám, že to se mnou dotáhnete až do cíle. I když nebudu lhát – je to běh na dlouhou trať.
Ono se pořád mluví o nějakých videích z drůbežáren a jatek… možná o nich mnohem víc lidí mluví, než je doopravdy vidělo, i když pokud hledáte, celkem jednoduše najdete. Někdo na to nemá žaludek. Nedivím se. Je to tak dokonce správně, protože to, co se děje tam, by se dít nikde nemělo. Jenže kde se ztrácí ta míra znechucení a lítosti nad zvířaty z těchhle záběrů? Někde na cestě k těm táckům v supermarketech, zjevně. Tohle naše cílené a systematické zapomínání vedoucí k životu v bublince příjemné nevědomosti a ignorance ospravedlněné jen pocity zmaru, že to holt tak je a že s tím stejně houby uděláme, to je to, co ta zvířata do těch podmínek dostala. A nám je ta krátkozrakost velmi pohodlná. Tak moc, že už nemáme žádné svědomí. Že na tu kravičku, jak se asi celou tu dobu svého bídného života měla, ani nepomyslíme. A nakonec si ani nepochutnáme, protože všechno, co prožila, je chuťově a fyzicky rozpoznatelné i na kvalitě takového masa. Pokud tvrdíte, že ne, ukazuje to pouze to, že jste se nikdy ani nesnažili sehnat a ochutnat opak – kvalitní vyzrálé maso ze zvířete chovaného s úctou, maso, které dostalo i odpovídající péči po porážce.
Každý v sobě máme zakořeněné hranice toho, co je normální a co už ne. Liší se to v závislosti na osobní povaze člověka, ale také na zeměpisné poloze, náboženství, zvycích děděných po mnoho generací, tradicích národa. Ať už je to ale jakkoli, vždy by při pohledu zvenčí měl zůstávat respekt ke zvířatům, k přírodě, k planetě i k ostatním lidem. Angličan nad našimi králíky kroutí hlavou, stejně jako my tady nad morčaty v Peru, muslim se zhnusením pozoruje, jak jíme nečistá zvířata, Ind uctívá to, co my si dáváme rádi jen málo propečené na grilu, a v Asii jsme před deseti lety nemohli ani koukat na pánve s hmyzem, a dneska se bez něj neobejde jediný gastrofestival a lidé s nadšením sledují živé červy kroutící se na rozpálené pánvi. Vlastně je to všechno docela bizár. A ti nejsilnější z nás se rozhodli, že raději nebudou jíst z tohohle repertoáru vůbec nic. Chápu, dva roky jsem jedla z masa pouze ryby. Ale přiznám, že pak mi začalo tak chybět, že jsem se k němu vrátila. Ráda bych však zůstala na udržitelné verzi, tedy Plánu C. I díky tomu, vždy, když to bude v možnostech českého trhu, budu v MENU domů od teď používat a v kalkulacích uvádět cenu šťastných zvířátek i na úkor toho, že ten rozdíl na konci ve srovnání s cenou v restauraci už nebude tak šokující, a i přes to, že když půjde třeba o kuřecí, můžeme se vsadit, že aktuálně 98% provozů v této zemi sáhne po tom nejlevnějším, tedy po zvířatech, která kdybyste viděli na vlastní oči v těch klecích, rozbrečeli byste se na místě, a tedy jejich velkoobchodní ceny budou v tomto ohledu nesrovnatelně nižší než ty mnou uváděné.
Jak to u nás aktuálně vypadá s legislativou? Jaké jsou reálné podmínky zvířat v těch velkochovech, na které pořád tak ukazuju prstem? V příštím článku dostanete konkrétní příklady. Nutno k tomu dodat, že o dalších jen nevíme, protože se to děje za zavřenými dveřmi slepičáren a prasečáků, kam by v životě nikoho zvenčí na kukačku nepustili, a ví proč.
Jako bych slyšela váš argument: „ No jo, to je všechno pěkný, jenže my na to kvalitní drahý maso prostě nemáme…“ Ano, kotleta šťastného prasátka je dražší než ta, kterou najdete v chlaďáku v Albertu, ale ony na těch zvířátkách taky nerostou jenom kotletky a panenky. Český spotřebitel je v tomhle jako smyslu zbavený. Žádá si na trhu přebytek kýžených částí masa a jiné by nekoupil, ani kdyby bylo v akci :-D, a to je co říct. Poptávka je díky tomu tak špatně ložená, že se důsledek vrací zpět na bedra nás konzumentů. Problém je v tom, že my to prostě neumíme připravit, nevíme, co s tím, jak to uvařit, jak s tím zacházet. Pokora by nám měla velet přiklonit se zpět k tomu, jak se jedlo za dob nedostatku. Dalším krokem na naší cestě tedy bude po téhle nutné teorii rozšiřování našich kulinářských schopností. Díky nim by se na trhu daly celkem ladně a jednoduše rozšířit při nákupech naše možnosti. Zaprvé nechci na nic slyšet „fuj, to je nechutný, to nežeru“. Dršťky jsou příkladem, jedním z mnoha. Příběh je takový, že farmáři (ať už bio nebo nebio) často nemají jatka u sebe na farmě, takže tam zvířata musí převézt. Protože je mají rádi a nechtějí je stresovat víc, než je nutné, chtějí jet do těch nejbližších. Ty nejbližší, lokální, však často nemají takové „pračky“, které zajišťují proplachování. Nevyplatí se to. Takže nejkvalitnější dršťky ze správně a s úctou chovaného hovězího skončí v popelnici. Prostě se to nevyplatí, nikdo to nekupuje. Přitom i z nich jdou uvařit pochoutky. A my pak vidíme jen ty nejhorší kvality někde u Franty řezníka, co odebírá maso z jatek velkochovů, ošklíbáme se a všude na základě toho říkáme „fuj, dršťky nežeru“. Surovina musí být kvalitní a dobře zpracovaná. Pokud to tak je, nemůže být „fuj“. V tomhle bych tedy požádala o otevřenou mysl všechny, kteří kupují stále jen jedno a to samé a doma si lámou hlavu, jak to uvařit jinak než včera. Začneme se tedy držet filozofie „od čumáku po ocas“ (angl. nose to tail).
Dalším argumentem je bezesporu falešný pocit nutnosti jíst maso i třikrát denně. Šunka k snídani na housce, během oběda nějaká rychlá hotovka v restauraci nebo hambáč ve fastfoodu a večer od párků přes řízky a dál. Takové složení jídelníčku je zásadně špatné i pro naše zdraví, díky četnosti konzumace všemožných uzenin (často ve velmi bídné kvalitě a ze zvířat napíchaných antibiotiky) se nám do organismu dostává mnohem více jedů, a za to si můžeme jen a pouze sami. Navíc se takhle stravují často i děti, u kterých je taková zátěž ještě mnohonásobně škodlivější. Ne, „ žral jsem to celej život, tak už je to jedno“, není odpověď. My tu chceme změnu mnohem větší, která nás přesahuje jako jedince. A začít líp a znovu se dá každý den.
Samozřejmě stojím nohama na zemi a je mi jasné, že až hodím tenhle článek na web, nepřijde náhlá změna o 180 stupňů, nezavřou velkochovy ani nepřestanou kácet pralesy (což je mimochodem další věc, která mě dost trápí). Ale postupné zlepšování je za poslední dobu patrné díky rozvoji farmářských trhů a zásah toho trendu i do velkých komerčních prodejen je také něco, co jednou přijde. Pojďme to urychlit.
„Pokud chceš něco změnit, musíš začít sám u sebe.“Jdete do toho se mnou? Čtete až sem a já doufám, že jsem ve vás zažehla jiskru naděje, že i takové věci jsou možné, a je moc důležité, abyste i vy byli součástí toho všeho. Spoléhat se na to, že to za nás udělá vždycky někdo jiný, a nebo se tupě smířit s čímkoli jen z pohodlnosti a ze zvyku, že to tak holt prostě je, i když s tím nesouhlasíte, to je vlastně něco, za co bychom se měli stydět.
Víte, když píšu tyhle řádky (a že jich je, já vím), cítím, jak se mi něco svírá v krku, pak i to šimrání v nose, po kterým by následovala první slzička dojetí. Já pevně doufám, že moje zaujetí a odhodlání je cítit z jednoho každého slova, a pokud bych věděla, že když půjdu tím směrem a neuhnu, že půjdete se mnou, myslím, že by se ta slza i celkem hodila. Máte-li zájem, budu se snažit se o tomhle tématu dovědět co nejvíc a už vám podávat jen zpracované informace jako na stříbrném podnose, budu vymýšlet recepty z vepřových nožiček, naučím se zpracovávat hovězí lůj a udělám paštiku z telecí hlavy, budu hledat farmáře všude možně, aby každý z nás měl v rozumné vzdálenosti příležitost, kde si něco takového vůbec pořídit. A chci to dělat nejen pro sebe a pro vás, ale hlavně pro ta zvířata, o kterých většina z nás při nákupu tácků snad ani neuvažuje jako o živém tvoru. Tenhle respekt by v globálním pohledu pomohl udržitelnosti situace, a pokud bychom našli každý v sobě trochu té snahy, podporovali správné zdroje a šťastná zvířátka, bylo by na tom světě přece zase o něco hezčeji. Tohle totiž není boj s větrnými mlýny. Máme šanci! Ale bez bojovníků na téhle straně barikády to je přirozeně boj dopředu ztracený. A pokud víme, že nedokážeme nejíst maso, pojďme alespoň přemýšlet o tom, co dělat, abychom kvůli tomu nemuseli mít špatné svědomí.
V příštím článku našeho Plánu C probereme empiricky i empaticky rozdíly mezi narozením, životem, smrtí i následnou konzumací masa šťastných zvířat a zvířat z velkochovů.
KOKO
