Divinis22 / 03 / 2013

Název restaurace si Zdeněk Pohlreich vypůjčil z latiny. Divinis = božský. Sám v ní nevaří, leč se tu často mihne a někomu odnese i něco na stůl. Stejně tak se dělo i během mojí návštěvy těsně po večerním otevření, kdy bylo všude ještě poklidno, resp. jsme dorazili první. Jak se ale začala blížit sedmá hodina, podnik se začal plnit o sto šest. Šéf prošel s talíři kolem a odnášel do jiné části členité restaurace. Pak se vrátil a zamířil k našemu stolku s pozdravem a dotazem, zda budou taky na internetu. Rovnou k tomu chtěl znát obsah mé kabelky. Trochu z legrace. Ale trochu ho zajímalo, zda tam ta kamera je. Zasmála jsem se a pochválila mu vykostěnou křepelku. „To byste neuměla, co?“, škodolibě se taky smál. „No, kdybych trochu trénovala…“ Rozloučil se a odjel autem, ve kterém cestoval už za mnoha restauracemi na natáčení Ano, šéfe! Takže odpověď zní: Ano, budete na internetu :)

Google mi nabídl několik recenzí, ať už z tisku a nebo od foodblogerů, a všichni se potýkají rovnou v úvodu s věhlasem a respektem k této gastronomické osobnosti a snaží se mu odvážně čelit co nejvyšší objektivitou. Já to pojmu čistě subjektivně jako všechny předchozí popisy svých gastrozážitků. Pro plošnou recenzi bych sem musela zajít opakovaně, prozkoušet více položek z jídelního lístku, narazit i na jinou směnu… Své prasátko s úspory decimuju celkem často, ale musím šetřit i na zas nové zážitky. A přiznám se, že jsem ani neodcházela s pocitem: Tak sem teda musím znova a to co nejdřív! Je fakt, že se mi to ani moc často nestává. Naposledy snad v asi 100 metrů vzdáleném Zdeněk´s Oyster Baru po jejich krémové šafránové polévce se slávkami. Chystám se na ni zas v nejbližších týdnech. Ale zpět do Divinis.

Restaurace je rozdělena na řekněme 4 úseky. Vchodový, prostřední-barový, zadní a pak ten po schodech nahoru bych nazvala „u záchoda“ – ten je i jednoznačně nejméně atraktivní a interiérově zajímavý, hodně zastrčený, jste tak trochu na hanbě, je to jediná část bez oken a výhledu do ulice. Tam si rezervačku nedávejte. Já dostala rezervačku u vchodu. Tato místnost vypadá jako klubový obývák romantického knihovníka. Na stropě nad hosty místo damoklova meče hrozebně visí obří těžce vypadající leč jistě dobře připevněná vidlička. Alespoň jsem v to doufala. Restaurace se celkově ale snaží nabídnout co nejvíce míst k sezení a někdy na úkor příjemného prožitku hostů. Krom u záchoda se vám nebude líbit taky úplně u vchodu u kuchyně a asi ani úplně u vchodu, kdy máte stolek nalepený na skleněnou komoru vyrovnávající venkovní a vnitřní teploty. Takže těch hanb je tam víc.

Mám-li pokračovat v těch věcech, co na Divinis nebyly úplně boží, nejslabším článkem se za celou návštěvu ukázala být servírka. Chápu, i ženy mají své dny, ale právě Šéf by na to odvětil, že to hosta ale vůbec nemusí zajímat. Taky chápu, že už od pohledu nevypadám na tak vekou útratu, jako ti pánové v drahých košilích, co právě zaparkovali před restaurací v černé limuzíně, ale na to bych odvětila za já, že by se i přesto mohla snažit být milá. Tahle paní přísňačka mi byla při veškerém servisu nesympatická, tvářila se, že jsme beztak největší lúzři, takže za úsměv ani přívětivost nestojíme a dávala to najevo tónem a strohostí v hovoru. Naštěstí ji občas střídal příjemný mladý muž.

Nicméně krom stálé nabídky na jídelním lístku tu měli i 4 speciality dne z čerstvých surovin. Nikde je nemáte napsané, nikde se nedovíte, kolik stojí. Obsluha vám je odříká jako básničku i s vysvětlivkami. Já chápu, že někdo nemusí tušit, co to znamená panna cotta a podobně, ale ten, kdo to tuší, sedí a je mu trapné obsluhu v básničce přerušovat, aby neztratila nit. Jenže poslouchat to je pruda, po minutě nevíte, kam se koukat, pohledy do očí začínají být vyčerpávající, ze souhlasného pokyvování, že stále receptorujete výčet, už vás bolí krk… a on tam stojí a pořád povídá. Přistihnete se, že už nevíte, co bylo to první jídlo… Zkrátka vytištěná denní nabídka by byla fajné. Navíc není úplně v pořádku, co byl přednes ukončen číšníkem, nerudná servíra přinesla vodu a pivo (naštvalo jí, že si nedáme víno) a začala jet tu samou básničku od začátku. Na to jsem neměla, takže jsem ji zastavila u třetího slova s tím, že její kolega nám to celé právě před půl minutou odříkal a že víme. Leč jsme nevěděli…všechno už jsme si nepamatovali :-D Jen to, co jsme si z toho možná chtěli dát – kalamáry a panna cottu…a taky že jo.

Tak že by konečně jídlo? Ano! Na začátek dva předkrmy : Telecí kýta s omáčkou z tuňáka – 235,-, která mi chutnala nejvíc z toho všeho, co jsem tu ten večer okusila. Úžasně vláčné a růžové telecí v osvědčené kombinace s tonnatou, jíž nikdo nešetřil, a to je dobře. Už na první pokrmu je znát, že restaurace si nezakládá na převratném dekorativním foodstylingu jako spíše na kvalitních surovinách. Techniky zpracování surovin a pokrmů jsou tu na jedničku.  Vidět je to i na další Kuřecí paštice s vinným želé a hruškovým kompotem se šafránem – 235,-, perfektně vyklopená bábovička je toho důkazem. Leč chuťově byla paštika tak jemná, až skoro nevýrazná a mdlejší. Chybělo mi k tomu pečivo bez příchuti. K hruškám a želé jsem neměla chuť na vyvoněnou domácí mocně rozmarýnovou foccaciu, kterou neruda k předkrmům přinesla a která by svým aromatem naprosto paštiku přebila. A to kolečko toustíku pod ní jaksi nepostačí. Jinak struktura paštiky precizní, želé s hruškami k ní fajnově sedlo. O tom žádná. Olivový olej bych klidně oželela.

dále Grilované kalamáry se salátkem 290,- . Některé výtky k salátům v Ano, šéfe by se daly uplatnit i tady. Pokrm by se dal asi i líp naservírovat. A kalamáry by mohly být víc ogrilované… Vždycky by se něco našlo, kdyby se hledalo. Co do zpracování byla ale opravdovým majstrštykem Plněná křepelka s kapustovým ragu a krémovou omáčkou – 475,- . Vykostit tuhle mršku je umění a sama jsem se o tom přesvědčila ve svém videoreceptu. Zkoumáte-li náplň, byla to vlastně křepelka plněná křepelkou. Doufala jsem v nějaké překvapení, jako když si člověk koupí kinder vajíčko a je napnutý, co bude uvnitř… tak tady byla uvnitř další dvoubarevná čokoláda místo hračky. Kapustičky byly opravdu jen bleskově zblanšírovené, tedy natolik na skus, že nebylo jednoduché je v místě košťálu skousknout. Nějakou malinkou nepatrnou příložku ve formě jediného brambůrku bych pohledala… Klidně bych přitom směnila za nějakou kapustičku. Krémová omáčka silná, zřejmě na základu skeletů z křepelek a nějakého alkoholu. A zase ten olivový olej. Pro mne zde absolutně postradatelný ba až nechtěný.

Už bez oliváče naštěstí byla Limetková panna cotta s čokoládovým želé 160,- . Servírování ve skleničce mi nedovolilo zkontrolovat stupeň třaslavosti, ale panna cotta byla skvělá, v žebříčku hned na druhém místě po telecím. Vyvážená chuť a místo třešínky na dortu tři makadamové ořechy. Skvělé.

Určitě budu zvědavá  na nové menu, alespoň ve skrytu duše doufám ve změnu přicházející s jarem. Doufám, že na tu paní znova nenarazím. A pokud jo, doufám, že tohle nečetla :-D Doufám, že dojde zrovna olivový olej. Doufám, že mě neposadí do záchodové sekce. A doufám, že se na mě Šéf přijde zas usmát :) Pokud ano, ráda ještě přijdu.