Chateau St. Havel20 / 11 / 2011

Jídlo mi v St. Havlovi vždycky chutná, baví mě i foodstyling, místní prostory jsou skvostné. Vnitřek restaurace má obří okna v létě otevřená směrem na terasu a hned za ní je až neuvěřitelně zelený trávník místního golfového hřiště. Člověk tu zapomene, že je pár metrů od Jižní spojky a pár kilometrů od Barrandovského mostu. Vzrostlé stromy dávají pocit, že jste někde úúplně jinde. A to je na tom to skvělé. Venkovská, ale honosná atmosféra uprostřed Prahy. Bohužel, už jsem jeden zážitek psala i níž a musím říct, že ani po tom půl roce se nic nezměnilo – na obsluhu si tu musíte vybudovat zvláštní trpělivost. Jsou milí, ale pomalí. Čekat než si mě někdo všimne, že sedím jako nový host na terase,to jsem vzala po 12 minutách. Nikdo zkrátka neprošel. Pak jsem šla na toaletu, vyhlídla servírku a ptala se, zda si mohu sednout venku. Řekla, že ano…a 5 minut jsem opět čekala, než někdo přišel s jídelníčkem a zeptal se, co chci k pití. Za 5 minut pivo. Alespoň v kuchyni zvládají vše rychle, což číšníka zřejmě donutilo velmi rychle následně donést také polévku… Obsluha v Havlovi se prostě nepředře a nemá kam chvátat.

Tentokrát jsem objednala klasickou hrachovou polévku z denní nabídky za 65 Kč. Vím, že jsem četla „hrachová“ a ne „hrášková“, takže mi mělo být jasné, že bude ze sušené luštěniny, přesto jsem však v období sezony čekala tu čerstvou verzi. Sama o sobě byla polévka dobrá, ideální na podzimní chmurné večery, kdy člověk potřebuje zahřát. A navíc jí bylo velké množství. Pak už mi tedy stačil jen z předkrmů hovězí jazyk v bylinkové strouhance smažený na sádle s ragú z kedlubny. Byl z uzeného jazyka, měkký, příjemný, ragú chutnalo dobře, odlehčovalo hutné maso v obalu. Chodím sem ráda, určitě se sem ještě vrátím, ale až nebudu nikam spěchat a budu mít obrněné nervy.
Předkrmem jsem se nechala také inspirovat v následujícím VIDEOreceptu:

 

Malebný zámeček nabízející mimo jiné také masáže, saunu, vířivku nebo možnost vyžití na golfovém hřišti se nachází hned u sjezdu z pražské
Jižní spojky kousek za Barrandovským mostem. Tak blízko autem, ale přece tak daleko pro návštěvníky bez něho. Zašla jsem sem na Valentýnské menu.
Otevíral ho domácí anýzový chléb s bylinkovým máslem a růžovou maldonskou solí. Raději tyhle mrňousky na začátku vynechávám, když vím, že mě čeká někde kolem 4. chodu humr :-D Mimo to tu servírují také amuse-bouche – celkem 3 různé variace na čínské lžičce (poslední dobou velmi populární, leč na konzumaci často velmi nepraktické) a jeden sorbet navrch mezi pěti oficiálními chody.
Už jsem zažila i nápaditější amusky než caprese, krevetu a kousek sušené šunky, ale asi jsou to univerzály, jimiž málokoho urazí.

Prvním chodem byla galantina (chutnající jako studená jemná paštika) z francouzských BIO kuřátek plněná bylinkovou foie gras fáší,
podávaná na plátcích marinované červené řepy v lanýžovém oleji s lanýžovou espumou, tedy zpěněnou omáčkou, která v tomto případě ke galantině opravdu sedla.
Jsem kořenící typ, takže na mě až moc jemná. Následoval silný humrový krém s kousky humra a mléčnou pěnou s lososovým kaviárem – vydatná a hutná polévka,
ve které se kuchaři podařilo koncentrovat chuť celého oceánu do jediného talíře. Kousky humra na dně a kuličkami kaviáru z lososa na hladině, které svou kontrastní oranžovou barvou v bílé mléčné pěně dodávaly nejen na chuti ale i na vzhledu. Tohle byl pro mě asi nejpovedenější kousek z menu.
Kaviáru mohlo být víc. Ale to může být vždy, že :-D

Následovalo filátko mořského vlka s krustou z limetkové kúry s kardamonem, jemné dýňové pyré, které by zvrátilo názor všech,
kteří by si takovou přílohu k rybě jindy neobjednali, a restované kostičky fenyklu a pomerančová redukce, celkem exotika,
ale šlo to k sobě dobře. Kdo nemají rádi kyselé, redukci by na talíři bývali raději neviděli.
A je tu za mě stříbrná medaile – Řezy panenky z pyrenejského prasátka v provedení propečenosti jemně do růžova, na vláčné palačince plněné bylinkovým sýrem, tedy opět nezvyklou avšak překvapivě příhodnou přílohou, s hranolky bílé ředkve, které díky pošírování v šafránové várce vypadají skoro jako klasické bramborové
a plátkem teplé zvěřinové paštiky přelité výtečnou koňakovou omáčkou. Bez té bych se už na talíři dokázala obejít.
Stejně tak bez hranolků. Radši víc palačinek. Ty byly excelentní.

A na závěr jako dezert – čokoládová variace:

Nadýchaný tvarohový řez s čokoládovou polevou,

noček kypré čokoládové pěny s višňovým coulis a kopeček zmrzliny z pravé belgické čokolády s koktejlovou třešní
a kolečkem chilli papričky (tenhle poslední zmíněný kousek je opravdovou delikatesou). Totálně jsem se odrovnala a co víc, menu poněkud pozbylo valentýnských nálad, obsluze se mrštná opravdu říkat nedalo – poseděla jsem si tu 3 hodiny a pak myslela jen na to, jak se co nejdřív dostat do postele – a spát. V Chateau jsem byla už také na podzim na degustačním menu a na něm jsem našla řeřichu na každém chodu. Tentokrát jsem ji obdržela na čtyřech jídlech, takže je tu pasuju na Království řeřichy. Chápu – je to hodně levná, atraktivní varianta na zelený
dekor na talířích, není problém si ji ze semínek na vatě pěstovat doma, za 5 dní ji máte vyrostlou… ale v rámci jednoho velkého menu by se jistě hodilo bylinky obměňovat.

Menu vyšlo na 999,- Kč za osobu.