Restaurace Matylda24 / 09 / 2013
Při procházkách po nábřeží Vltavy pod Tančícím domem směrem k Mánesu jsem ji vždycky obhlížela a přála si vyzkoušet tuhle romantickou vábničku na turisty. Zjistit, jestli to lodní kouzlo umocňuje taky kvalitní kuchyně. Botel Matylda se kasá skutečností, že nejen jeho poloha, ale i fakt, že je tvořen komplexem dvou lodí (druhá se jmenuje Klotylda), z něj dělá unikátní hotel v celé Evropě. Unikátní gastronomický zážitek tu ale nečekejte.
K návštěvě jsem zvolila krásný jasný večer v závanu babího léta, těsně před západem slunce jsem usedla na terasu. Naštěstí tu byl volný poslední stoleček pro dva, paráda! Slunce se začalo krčit mezi střechy činžovních domů na Malé Straně, ještě že jsem si vzala svetr, od vody to trochu fouká. A když kolem projede vyhlídková loď, tak to taky trochu houpá. Jinak ne, mořská nemoc nehrozí. Romantika se dala skoro krájet na krychličky … do doby, než trochu zaostříte na vodu kolem lodi s plovoucími odpadky, a hlavně se dala krájet taky černá hejna komárů tetelících se nad každým vyhřátým kameninovým stolem na terase. Trvá to od západu slunce do doby, než se setmí a začnou lítat hladoví netopýři. Pak se po komárech slehne zem. Ale to už jsem měla dojedeno to, co jsem dojíst chtěla. S alergií na hmyzí štípnutí a představou konce romantiky díky poďobanému gezichtu jsem byla během večeře poněkud neklidná.
Musím uznat, že interiér restaurace je pěkný. Muži však jistojistě v hřejivém slunce západu neocení koženkové sedačky, že? :) A jestli si chcete špitat do ouška, sedněte si večer co nejdál od baru, kde nastoupí živá muzika, která se s volume moc nepáře. Složení menu také není nepoutavé. Problémy ale přišly, už když jsem se rozhlédla po stolech kolem sebe. Starší anglicky mluvící turisté vedle dostali vepřovou panenku vysušenou umučenou až hanba, doufám, že konzumentka ráno použila krém na přilepení zubní náhrady minimálně tak silný jako ten, co propaguje šišlavá babi v reklamě na Coregu. Na druhé straně od nás se slavily narozeniny. Oslavenkyně měla ten den mořské chutě stejně jako já – přistálo jim na stole carpaccio z chobotnice a slávky na víně. Ubrousek na otření rukou před konzumací slávek přinesl číšník v polovině jejich konzumace a záhy ještě i pečivo, které si dámy k plodům moře také objednaly… Mezi tím hosté se zubní náhradou vpravo už vyseděli důlek při čekání na účet. Zkráceně, jak nastala 20. hodina a hospoda se zaplnila, personál přestal stíhat, celkem zásadně.
K popisu objednaných pokrmů rovnou přidávám zmínku o místě, kde jsem vlastně téměř identické jídlo měla už dříve, někdy i za menší peníze, ale tady to chuťově bylo poznatelně horší. Začneme s nenáročným tatarákem z lososa se šalotkou a kapary za 175 Kč. Ten stejný nebo horší v rámci poměru cena/vymazlenost seženete asi všude, i v Pizza Coloseum, ne, to není poklona. Nasekané kapary na celkové dochucení ryby alespoň za mě nestačily, ani šalotky. Prostě syrová ryba, cibule a tu a tam něco slaného. Citron jsem tedy vyždímala do mrtě a vzpomněla třeba na tataráky s trochou avokáda, s posekaným koprem, s kapkou likéru nebo sojovky, či crème fraîche, ochucenou rukolou vedle … a posteskla si. Za 175 Kč nic moc výkon, žádná snaha.
Pak tu máme carpaccio – tenké plátky chobotnice s citronovou šťávou a rukolovým pestem 195 Kč. Ihned jsem si vzpomněla na carpaccio z chobotnice v žižkovské restauraci La Casa. A zase povzdech. Tam plátky z lehce zauzené chobotnice neplavaly ve vlastní šťávě – když dva dělají totéž, není to totéž. Porce sice velká, ale doufám, že už mi na stole vždycky přistane lepší chobotnice, než byla tahle. Chuť jalová.
No nic, co tu máme dál – tagliatelle s klobásou a rajčatovou omáčkou 195 Kč. Těstoviny v omáčce plavaly stejně jako Matylda na Vltavě. Tak trochu česká Itálie. Povzdech bych tentokrát věnovala památce českobudějovického Olivier FOOD a jejich variantě tohoto pokrmu, kde člověk funěl nad neskutečným množstvím skvělé salsiccie neustále objevované na talíři mezi těstovinami vlastní výroby. A aby toho vzdychání nebylo málo, nemůžu nechat skořápku suchou ani na slávkách na bílém víně, 600 g za 345 Kč plus šafránová rýže 80 Kč. Zaprvé mi na talíři dorazily poněkud studené, takže se v kuchyni a při výdeji zase nestíhalo, ale i tady mám srovnání, které mě přimělo otočit každou z těch 345 korun, kterou jsem za těchto 600 g mušlí musela zaplatit. Pokud v Praze na slávky, tak říkám, jděte rovnou do belgické restaurace Les Moules v Pařížské ulici, kde přes ještě atraktivnější lokalitu zaplatíte méně peněz za mnohem více mušlí – a navíc ve třinácti (!!!) různých provedeních od tradičních Marinier přes baskický, provensálský nebo i thajský způsob. 900 g prvotřídních mušlí denně dovážených spešl pro tenhle podnik z Belgie tam stojí 299 Kč. Prostě ach jo.
Takže když jsem si objednala, co jsem si objednala, doufala jsem, že přinesou tohle (to jsou fotky daných jídel z uváděných restaurací ve srovnáních). A srovnání se člověk prostě nevyhne.
KOKO
